Před několika lety jsem prošla absolutní zhroucení, fyzické i psychické. Zhroucení nastalo z několika důvodů.
1. Špatné uchopení práce, kterou jsem měla nastavenou jako poslání a nepřiměřeně jsem se rozdávala ze svých sil. Tenkrát jsem to nazývala láskou k bližnímu, touhou pomoci a sdílet. Dnes to po ochotě si připustit nazývám duchovní pýchou a spasitelstvím.
2. Špatným pochopením fungování lidských vztahů, kdy jsem opět jen rozdávala a zajišťovala, aby se druzí v rodině, partner, rodiče, dítě, měli, co nejlépe. Tenkrát jsem to nazývala bezpodmínečnou láskou, dnes to z jasným vhledem k sobě nazývám podmíněná láska, která chce získat ocenění a přijetí a umí manipulovat.
3. Špatným pochopením vztahu k sobě, kdy jsem před sebe vždy stavěla ty druhé, úplně ve všem; ve tvoření úspěchu, v odpočinku či v ocenění. Tenkrát jsem to nazývala skromností a laskavostí. Dnes to v pravdivém pohledu do zrcadla nazývám naivitou, neschopností se za sebe postavit, strachem být sama sebou.
4. Špatným pochopením vztahu k vnějšímu světu, kdy jsem z jeho institucí, úřadů, politiky, ekonomiky, právníků měla strach, protože jsem se v tomto vztahu vždy považovala za podřízenou a “podčlověkem”. Tenkrát jsem to nazývala přirozený respekt a dokonce obdiv k vyšší instanci. Dnes to po prohlédnutí mnoha systémových nástrojů, které nás mají držet ve strachu, nazývám ponižování se, nulovou sebehodnotou, nevírou v sebe a nevírou v ŽIVOT, který mě stvořil.
Možná teď namítnete, že není ani dobré ani špatné, že vše prostě je. Tak proč nyní to kategorické ohodnocení postoje jako “špatné pochopení”? Protože taková je realita tady v polaritě Země. Používáme slova, která v sobě nesou buďto plus nebo minus. A vůbec nevadí takové slovo použít, ale jen jako popis dané situace. Důležité je už nadále nedobíjet tuto polaritu plusů a mínusů svou vlastní energií. Naopak je zásadní tuto vnitřní energii použít, obrátit se k ní, aby nás vynesla za hranice této duality. To znáte jako slovo jednota, o které mluví mnohá učení, včetně jógy.
Když jsem se tenkrát v těžkém rozpoložení dostala na psychiatrii, paní doktorka mi často připomínala 1 věc.
“Nemůžete si myslet, že tady můžeme žít Nebe. Tady je Země a NE Nebe,” říkávala.
Tato její častá připomínka mi tenkrát pomohla obnovit pud sebezáchovy a začít pracovat na nastavení vlastních zdravých hranic. Jsem jí za to vděčná. Nicméně nikdy nic neberme od druhého jako svatou pravdu a vše si filtrujme přes sebe, přes svá srdce. A tak jsem nikdy nepřestala věřit, že to NEBE tady můžeme ŽÍT. 🙂 A víte proč?
Protože jsme nebeské podstaty a tedy je to pro nás zcela přirozené. Ale ten způsob, jakým to děláme a jakým to tady nastavujeme, to je kámen úrazu.
1. Usilujeme o to
2. Bojujeme za to
3. Přesvědčujeme o tom
4. Vysvětlujeme a obhajujeme své postoje
5. Hodnotíme a škatulkujeme
6. a všechno toto snažení nazýváme životem….
Ale ŽIVOT nepotřebuje nic z tohoto. Projevuje se sám o sobě, připomíná se nám v každém dechu, stromu, květině, nevinnosti zvířat nebo radosti našich dětí. ŽIVOT sám o sobě je NEBEM TADY NA ZEMI, jen se do něj položit jako do milující náruče a nechat se vézt, obejmout, podpořit nebo poradit. Neodcházejme od sebe do příběhu druhých. V každé zkušenosti se ptejme, co je tady pro
mě. V každém okamžiku nechme projevit tu nejsilnější tvořivou SÍLU, která se projevuje v celém vesmíru a obsahuje KLID, RADOST, LÁSKU A ODPUŠTĚNÍ.
Krásný přechodový čas
S láskou
Sára
0 komentáøù